Financování z bankovních zdrojů je převládající alternativou financování nejen na českém trhu, ale obecně v kontinentální Evropě. Má dlouhou tradici a ustálené postupy. Článek se zabývá podstatou a charakterem bankovního financování a z nich vyplývajících důsledků na poskytování úvěrových zdrojů bankami a na průběh úvěrového procesu.

 

Bankovní úvěry jsou nejběžnější a zpravidla i nejlevnější alternativou financování pro firmy, které mají dostatečnou úvěrovou bonitu, aby úspěšně prošly úvěrovým schvalovacím procesem v některé z bank.

I když je bankovní financování v našich končinách nejrozšířenější a nejobvyklejší způsob financování a většina klientů ho považuje za samozřejmou součást své podnikatelské činnosti, je pro lepší pochopení procesů a pracovních postupů v bankách vhodné mít na paměti i specifika bankovnictví, které se promítají do úvěrových vztahů. Zde je několik bodů, které se vztahují na komerční (nikoliv investiční) bankovnictví.

Nehledě na to, že je bankovnictví vysoce regulovaný obor činnosti, je třeba si uvědomit, že banky půjčují svým klientům převážně finanční zdroje pocházející z vkladů fyzických a právnických osob, které mají povinnost řádně obhospodařovat. Z této skutečnosti vyplývá řada důsledků:

Banky jsou konzervativní při posuzování úvěrového rizika – očekávání, že by měly mít podnikatelského ducha a vstupovat do vyšších rizik, nebo že by měly podporovat odvětví, region, specifické sektory, ekonomiku (a cokoli dalšího……) nejsou na místě. Zkušenosti z transformace v 90. letech dvacátého století jsou varující a navíc (i přes zákonné pojištění vkladů) nikdo by nechtěl mít svoje finanční rezervy uložené u banky, která se zabývá příliš riskantními obchody.

Banky se nemají pouštět do spekulativních obchodů – důsledkem je, že nefinancují firmy nebo projekty pouze na základě toho, že existují aktiva, jejichž hodnota se časem může zvětšovat, protože vždy existuje významné riziko, že tomu tak být nemusí. Naopak, vždy by se měly opírat o výhled cash flow – finančních toků, které by měly být i s rozumnou rezervou dostatečné na obsluhu dluhu a u kterých existuje rozumná míra jistoty, že jich klient dosáhne.

Banky proto při rozhodování o poskytnutí úvěru často kladou důraz spíše na minulou a současnou výkonnost financovaných firem a na příliš optimistické plánované nárůsty a významné vylepšení stávajících výsledků se dívají rezervovaně, i když z různých důvodu vyžadují často i business plán a finanční výhled společnosti.

Banky nemají vstupovat do rizik náležících investorům, majitelům nebo akcionářům společností. Ve své úrokové marži mají pokryto jen přiměřené riziko přislouchající úvěrovému věřiteli, proto je částka bankovních úvěrů, kterou jsou ochotny poskytnout jednotlivým firmám nebo skupinám absolutně (koncentrační limity) i relativně omezena – viz také Posuzování úrovně zadlužení . Banky navíc vyžadují i přiměřenou finanční angažovanost investorů, resp. dostatečný podíl vlastních zdrojů investovaných ve společnosti nebo při realizaci projektu.   

Banky zpravidla vyžadují zajištění svých úvěru zřízení zástavních práv a jiných instrumentů, účelem kterých je jednak zmírnit případné ztráty věřitele v případě platební neschopnosti dlužníka a zmírnit nebo odstranit riziko jeho platební nevůle. Většinou jen největší a nejbonitnější dlužníky typu nadnárodních korporací jsou banky ochotny financovat bez zajištění.      

 

Nenaplněná očekávání (zejména méně zkušených) klientů nebo i jejich znechucení z množství požadovaných podkladů, přísných kritérií pro poskytnutí úvěru a složitého průběhu úvěrového procesu, mohou mít původ v tom, že si klienti  nedostatečně uvědomují a chápou výše uvedené skutečnosti.