Jaká částka dluhu je pro vaši společnost přiměřená? Jak se měří a podle čeho se tato přiměřenost posuzuje? Proč je to důležité? Co vyplývá ze skutečnosti, že má firma nízký podíl cizích zdrojů a naopak, že je tento podíl vysoký? Tento článek přináší odpovědi na některé z uvedených otázek.

 

Podle finanční teorie existuje úroveň zadlužení firmy, která se dá považovat za optimální. Je to poměr cizích a vlastních zdrojů, při kterém náklady financování dosahují minimum – tj. je to pro firmu nejlevnější kombinace financování. Při navyšování cizích zdrojů nad tuto úroveň rostou náklady financování, protože se zvyšuje úroková sazba a úroky z cizích zdrojů vzhledem k tomu, že se zhoršuje rizikový profil firmy. Při poklesu cizích zdrojů pod tuto úroveň se zvyšuje podíl vlastních zdrojů na financování, které jsou dražší.  V obou případech rostou celkové náklady financování. Tolik teorie.

Praxe je samozřejmě složitější. Dostupnost výše uvedené optimalizace funguje spíše u velkých veřejně obchodovatelných společností a na (do velké míry) efektivních finančních trzích.  Jak můžeme pozorovat u středně velkých a menších firem, výsledná úroveň zadlužení je často závislá na „měkkých“ a někdy i náhodných faktorech: historie vývoje firmy, příležitosti k investicím, dostupnost vlastních zdrojů, averze k riziku nebo naopak zvýšený rizikový apetit u manažerů nebo vlastníků firem. Takže můžeme na trhu vidět společnosti s nulovým nebo naprosto minimálním zadlužením (častý případ u rodinných firem, které vyrostly postupně z vlastních zdrojů) a naopak firmy vysoce zadlužené, u kterých jakýkoliv výkyv v hospodaření může znamenat vážný problém. V obou případech je zde prostor k vylepšení situace konkrétní firmy.

Jak měříme úroveň zadlužení? Nejběžnější je posouzení ze dvou hledisek:

• Bilanční pohled – vyjádřují ho ukazatele zadlužení jako např. poměr cizích zdrojů nebo vlastního kapitálu na celkových aktivech nebo poměr cizích zdrojů k vlastnímu kapitálu. Velmi obecně lze říct, že průměrná společnost by měla být financovaná z vlastních zdrojů na úrovni 20 – 40% (měřeno vlastním kapitálem k celkovým aktivům). Charakter odvětví zde ovšem hraje významnou roli, proto je tento obecný údaj jen orientační;
• Pohled z hlediska cash flow a obsluhy dluhu – vyjádřují ho ukazatele jako např. Čistý dluh/EBITDA, Úrokové krytí, DSCR. Opět velmi obecně lze říct, že čisté zadlužení (tj. snížené o hotovostní prostředky, které má firma k dispozici) průměrné firmy by nemělo přesáhnout 3-5 – násobek EBITDA, případně DSCR by nemělo klesnout pod hodnotu 1,2 – 1,3x.

Poskytovatelé úvěrů mají často vlastní kritéria, jakou úroveň zadlužení považují za přiměřenou, a jednoznačná univerzální odpověď zde neexistuje, ale důležitou roli hrají mimo jiné tyto faktory:

• velikost firmy (velká firma s významnou tržní silou si může dovolit vyšší zadlužení);
• odvětví a jeho závislost na hospodářském cyklu (srovnej stabilitu výrobce zboží běžné spotřeby např. potravin nebo provozovatele infrastruktury vs. automotive nebo odvětví dopravních služeb). Platí, čím stabilnější business, tím je možné udržet vyšší zadlužení;
• struktura dluhu – správně strukturovaný dluh z hlediska časového krytí aktiv (dlouhodobé vs. krátkodobé) umožňuje vyšší zadlužení;
• rentabilita společnosti a její schopnost tvorby zisku (čím je vyšší, tím si společnost může dovolit vyšší zadlužení, pokud je tato schopnost dlouhodobě udržitelná) a také tzv. cash konverze (tj. jaká část vyprodukovaného zisku se přímo promítne do tvorby cash flow);
• kapitálová náročnost činnosti firmy a potřeba nových významných investic – zde naopak, čím vyšší, tím má firma nižší dluhovou kapacitu a může si dovolit nižší částku úvěru.

Pokud je k dispozici dostatek informací, je zajímavé i porovnání kapitálové struktury (poměru vlastních a cizích zdrojů) firmy s ostatními společnostmi v daném odvětví.

Z výše uvedených bodů vyplývá, že pokud má společnost vzhledem ke své pozici a charakteru činnosti příliš vysoký podíl cizích zdrojů na svém financování, je výrazně víc ohrožena nepříznivým vývojem jakéhokoliv faktoru, který její činnost ovlivňuje (poptávka, růst/pokles trhu, stav ekonomiky, regulace, počasí…….) než firma se zdravou kapitálovou strukturou.  

Pokud je podíl cizích zdrojů financování nízký (tj. podíl vlastních zdrojů příliš vysoký), je riziko případné insolvence nízké, ale na druhé straně společnost nevyužívá dostatečně svou finanční kapacitu, používá vlastní zdroje, které jsou z podstaty věci dražší než zdroje cizí a rezignuje na využití daňových výhod využití úvěru/-ů (daňová odečitatelnost úrokových nákladů). 

Výsledkem těchto úvah může být rozhodnutí o možnosti navýšení cizích zdrojů a redukce vlastního kapitálu investovaného do firmy (např. prostřednictvím financování výplaty dividendy vlastníkům firmy úvěrem, což některé banky umožňují).  Nebo je naopak zadlužení posouzeno jako příliš vysoké a firma zvažuje možnosti redukce úvěrů a posílení vlastních zdrojů (kapitálovým vstupem stávajícího nebo nového investora, získáním kapitálu na veřejném trhu nebo z dalších zdrojů).